Petr Pýcha: Bojím se okamžiku, až zkušení kolegové odejdou do důchodu

Petr Pýcha (1972) letos získal Českého lva za scénář k filmu Všechno bude. Kromě toho, že je autorem divadelních, rozhlasových a filmových scénářů, zvoníkem nebo včelařem, je také učitelem na Gymnáziu Ivana Olbrachta v severočeských Semilech. Jaké byly jeho začátky ve škole a co si  myslí o každodenní spolupráci s kolegy ve škole?

Jak vzpomínáte na začátky praxe? Jaký jste byl začínající učitel?

Já si hlavně chtěl dělat věci po svém. Musel jsem se srovnat s tím, co se po mně chtělo po stránce administrativní a organizační, a pak už jsem si chtěl realizovat nápady, o kterých jsem si myslel, že by mohly děti bavit a hlavně je pro něco dostat. Na základce ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem začínal, jsem založil regionální seminář. Udělal jsem si k němu osnovy, přípravy. Učili jsme se o tomhle krkonošském městečku. Ve škole, venku na procházkách, v muzeu. To byly zážitkové hodiny i pro mě. Nebo jsme s páťáky týden co týden vyhlašovali výsledky básničkové hitparády, v rámci češtiny. Co kdo přes víkend napsal, přinesl, dalo se to dohromady a děti samy rozhodovaly o pořadí. A abych nemusel během hodin zvyšovat hlas nebo psát nějaké poznámky, udělal jsem si fotbalové karty, žlutou a červenou. Žlutá – napomenutí, červená – bleskové zkoušení. Děti to braly. Byly jsme malý učitelský sbor, jenom dva chlapi mezi samými kolegyněmi. Vedení bylo vlídné, téměř mateřské. Odborné znalosti jsem si přinesl z vysoké školy, vést administrativu jsem se učil za pochodu díky ostatním členům sboru a metodou pokus omyl.

Jaký jste kolega? Spolupracujete s kolegy, probíráte s nimi vaše hodiny?

Mám štěstí, že učím spíš na menším gymnáziu. Atmosféra toho prostoru je hodně přátelská. Všichni se známe, neustále se potkáváme, studenti, kolegyně, kolegové, kuchařky. To vás ovlivní. Jsem členem dvou předmětových komisí, společenských věd a českého jazyka. Tu druhou vedu. Jako kolegové se spolu neustále bavíme, někdy trochu formálněji, když si uděláme schůzky, někdy jenom tak u oběda. Probereme maturity, úvazky, naplánujeme cestu do divadla nebo besedu Michala Viewegha nebo Vladimíra Michálka, vyměníme si poznatky o nových ročníkových pracích.

Setkal jste se během vaší praxe s tzv. metodickými kabinety?

Myslím, že metodické kabinety nám tak nějak přirozeně fungují v předmětových komisích a chápu jejich význam a smysl. Mimochodem, nedávno se mí dva kolegové přihlásili do projektu SYPO, který by měl propojovat učitele v rámci regionů. Oba mají co předávat, jenom aby měli komu. Jedním z hlavních cílů měla být podpora začínajícím učitelům. Myslím, že vedení škol i instituce jako NIDV pro ně dělají, co mohou, přesto se ze začínajících učitelů stává ohrožený druh. Konkrétní příklad, za posledních patnáct let se na naší škole žádný absolvent s aprobací český jazyk – společenské vědy neobjevil, neřekl: „Chtěl bych u vás učit, máte místo?“ Přitom dvě mé kolegyně z komise jsou už v důchodovém věku. Jsou vynikající. Jenom se bojím okamžiku, až se začnou cítit unavené. Znám se s řadou učitelů se stejnou aprobací na jiných školách, mají stejný problém.

Účastníte se nějakých seminářů nebo jiných vzdělávacích akcí pro učitele? Jaký jste vy sám student?

Snad způsobný. Přicházím včas, dělám si poznámky, neruším. Hlavně to pro mě ale musí mít smysl. Učím, píšu, a když už na nějaký celodenní seminář vyrazím, musím být o něm přesvědčený. Počátkem roku jsem byl na současné světové literatuře. Mitchell, Murakami, Barnes, McEwan a hlavně spousta dalších. To bylo skvělé. Odcházel jsem ze školy, kde se to konalo, a rovnou jsem mířil do knihkupectví, abych se porozhlídnul po těch, kteří mi doteď unikali. Na podzim uvažuju o religionistice nebo filozofii. 

 

Petr Pýcha  

Petr Pýcha se narodil v roce 1972 v Mostě. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor český jazyk – společenské vědy, a filmovou vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Učí na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. S rodinou žije v Lomnici nad Popelkou.

Věnoval se hudební a literární publicistice, píše povídky, fejetony, divadelní a filmové scénáře. Jeho první divadelní hra Republiku za koně a fotbal byla oceněna na přehlídkách nezávislého a amatérského divadla. V roce 2005 obdržel Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava za hru Léto v Laponsku, jejímž spoluautorem byl Jaroslav Rudiš, Petrův spolužák ze základní školy a kamarád z dětství. Spolu s J. Rudišem napsal také další hry, Strange Love (nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenovaných českých her), Salcburský guláš a Lidojedi, které byly nastudované Českým rozhlasem. Kromě filmového scénáře k filmu Všechno bude napsal scénář k filmu Úhoři mají nabito.