Nadpis
Kategorie
datum

Začínající učitel je v českém školství ohrožený druh, minimálně jako rys ostrovid. Ne snad, že by byl ohrožen přímo na životě, i když i to by se mohlo občas zdát, ať již během samotné výuky, případně při vykonávání dozoru na školních chodbách. Ty si totiž mnohdy nezadají s tou největší bitevní vřavou slavné bitvy u Verdunu (pozn. redakce: autor je učitel dějepisu), což se pravidelně stupňuje s blížícím se koncem školního roku.

Ohrožena je především jeho samotná existence, jeho působení ve školství. Plných 20 % začínajících učitelů, tedy učitelů během prvních dvou let své pedagogické praxe, přemýšlí o tom, že opustí v lepším případě školu, v horším případě rovnou celé školství, a odejde hledat štěstí a především výdělek jinam.

Snahou naprosté většiny ředitelů škol by tedy mělo být nejenom mladé učitele získat, ale především si je ve své škole udržet. Přičemž to druhé se možná jeví jako to složitější a je to především z toho důvodu, že celá řada ředitelů stále věnuje pozornost především tomu prvnímu. Vědí, na co mladí učitelé slyší. Je to stálý a pro mladého člověka, mnohdy zvyklého pouze na brigády a kapesné od rodičů, i celkem zajímavý výdělek. Dále pracovní doba, možnost školního bytu a hlavně nadšení z práce, kterou chtějí dělat, na kterou se v uplynulých několika letech připravovali. Zdaleka ne všichni ředitelé ale věnují dostatečnou pozornost tomu, aby tyto nadšence ve své škole udrželi.

Jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, je přiřadit k tomuto nováčkovi staršího zkušenějšího kolegu, tedy uvádějícího učitele, který bude mít podporu vedení školy a dobré podmínky pro svou práci. V případě uvádějících učitelů však bezezbytku platí, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Pojďme se podívat na pár zásad, kterých by se měl dobrý a efektivní uvádějící učitel držet. Pokud si ředitel po jejich přečtení řekne: „Nic nového pod sluncem, tohle už u nás dávno děláme!“, pak je vše v nejlepším pořádku ☺.

A jak pečovat o začínajícího učitele a jak si ho udržet?

Pět rad pro ředitele

1) V rámci možností pečlivě vybírejte uvádějícího učitele s ohledem na osobnost učitele začínajícího.

2) Mějte pro začínajícího učitele připravený plán adaptace a průběžně ho aktualizujte.

3) Seznamte začínajícího učitele se školou a s kolegy.

4) Snažte se nezatěžovat začínajícího učitele přílišnou administrativou.

5) Je-li to možné, nedělejte z něj třídního.

 

Pět rad pro uvádějícího učitele

1) Seznamte začínajícího učitele s principy mentorinku, vysvětlete mu rozdíly mezi mentorinkem a hospitací.

2) Pozorujte ho při práci, poskytněte mu zpětnou vazbu, nehodnoťte.

3) Pozvěte ho na svou hodinu nebo ho pošlete na hodinu někoho z kolegů.

4) Průběžně vyhodnocujte vaši spolupráci, ptejte se ho na jeho pocity a potřeby.

5) Chvalte, chvalte, chvalte. Vždycky se něco najde ☺!

 

Tento článek není napsán, aby poučoval či dával přesný návod, jak pracovat se začínajícími učiteli. Spíš aby inspiroval, nabídl prostor k zamyšlení a třeba i trochu pobavil.

 

Mgr. Libor Skala (1979) vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V současné době působí jako zástupce ředitele pro mimoškolní činnost v Masarykově základní škole v Praze 9. Mezi jeho zájmy patří crossminton, posilovna, filmy a hudba. Aktivně se věnuje mentorinku.

 

 

 

 

Nadpis
Kategorie

Začínající učitel je v českém školství ohrožený druh, minimálně jako rys ostrovid. Ne snad, že by byl ohrožen přímo na životě, i když i to by se mohlo občas zdát, ať již během samotné výuky, případně při vykonávání dozoru na školních chodbách. Ty si totiž mnohdy nezadají s tou největší bitevní vřavou slavné bitvy u Verdunu (pozn. redakce: autor je učitel dějepisu), což se pravidelně stupňuje s blížícím se koncem školního roku.

Ohrožena je především jeho samotná existence, jeho působení ve školství. Plných 20 % začínajících učitelů, tedy učitelů během prvních dvou let své pedagogické praxe, přemýšlí o tom, že opustí v lepším případě školu, v horším případě rovnou celé školství, a odejde hledat štěstí a především výdělek jinam.

Snahou naprosté většiny ředitelů škol by tedy mělo být nejenom mladé učitele získat, ale především si je ve své škole udržet. Přičemž to druhé se možná jeví jako to složitější a je to především z toho důvodu, že celá řada ředitelů stále věnuje pozornost především tomu prvnímu. Vědí, na co mladí učitelé slyší. Je to stálý a pro mladého člověka, mnohdy zvyklého pouze na brigády a kapesné od rodičů, i celkem zajímavý výdělek. Dále pracovní doba, možnost školního bytu a hlavně nadšení z práce, kterou chtějí dělat, na kterou se v uplynulých několika letech připravovali. Zdaleka ne všichni ředitelé ale věnují dostatečnou pozornost tomu, aby tyto nadšence ve své škole udrželi.

Jedním z prostředků, jak toho dosáhnout, je přiřadit k tomuto nováčkovi staršího zkušenějšího kolegu, tedy uvádějícího učitele, který bude mít podporu vedení školy a dobré podmínky pro svou práci. V případě uvádějících učitelů však bezezbytku platí, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Pojďme se podívat na pár zásad, kterých by se měl dobrý a efektivní uvádějící učitel držet. Pokud si ředitel po jejich přečtení řekne: „Nic nového pod sluncem, tohle už u nás dávno děláme!“, pak je vše v nejlepším pořádku ☺.

A jak pečovat o začínajícího učitele a jak si ho udržet?

Pět rad pro ředitele

1) V rámci možností pečlivě vybírejte uvádějícího učitele s ohledem na osobnost učitele začínajícího.

2) Mějte pro začínajícího učitele připravený plán adaptace a průběžně ho aktualizujte.

3) Seznamte začínajícího učitele se školou a s kolegy.

4) Snažte se nezatěžovat začínajícího učitele přílišnou administrativou.

5) Je-li to možné, nedělejte z něj třídního.

 

Pět rad pro uvádějícího učitele

1) Seznamte začínajícího učitele s principy mentorinku, vysvětlete mu rozdíly mezi mentorinkem a hospitací.

2) Pozorujte ho při práci, poskytněte mu zpětnou vazbu, nehodnoťte.

3) Pozvěte ho na svou hodinu nebo ho pošlete na hodinu někoho z kolegů.

4) Průběžně vyhodnocujte vaši spolupráci, ptejte se ho na jeho pocity a potřeby.

5) Chvalte, chvalte, chvalte. Vždycky se něco najde ☺!

 

Tento článek není napsán, aby poučoval či dával přesný návod, jak pracovat se začínajícími učiteli. Spíš aby inspiroval, nabídl prostor k zamyšlení a třeba i trochu pobavil.

 

Mgr. Libor Skala (1979) vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V současné době působí jako zástupce ředitele pro mimoškolní činnost v Masarykově základní škole v Praze 9. Mezi jeho zájmy patří crossminton, posilovna, filmy a hudba. Aktivně se věnuje mentorinku.

 

 

 

 

datum

Petr Pýcha (1972) letos získal Českého lva za scénář k filmu Všechno bude. Kromě toho, že je autorem divadelních, rozhlasových a filmových scénářů, zvoníkem nebo včelařem, je také učitelem na Gymnáziu Ivana Olbrachta v severočeských Semilech. Jaké byly jeho začátky ve škole a co si  myslí o každodenní spolupráci s kolegy ve škole?

Jak vzpomínáte na začátky praxe? Jaký jste byl začínající učitel?

Já si hlavně chtěl dělat věci po svém. Musel jsem se srovnat s tím, co se po mně chtělo po stránce administrativní a organizační, a pak už jsem si chtěl realizovat nápady, o kterých jsem si myslel, že by mohly děti bavit a hlavně je pro něco dostat. Na základce ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem začínal, jsem založil regionální seminář. Udělal jsem si k němu osnovy, přípravy. Učili jsme se o tomhle krkonošském městečku. Ve škole, venku na procházkách, v muzeu. To byly zážitkové hodiny i pro mě. Nebo jsme s páťáky týden co týden vyhlašovali výsledky básničkové hitparády, v rámci češtiny. Co kdo přes víkend napsal, přinesl, dalo se to dohromady a děti samy rozhodovaly o pořadí. A abych nemusel během hodin zvyšovat hlas nebo psát nějaké poznámky, udělal jsem si fotbalové karty, žlutou a červenou. Žlutá – napomenutí, červená – bleskové zkoušení. Děti to braly. Byly jsme malý učitelský sbor, jenom dva chlapi mezi samými kolegyněmi. Vedení bylo vlídné, téměř mateřské. Odborné znalosti jsem si přinesl z vysoké školy, vést administrativu jsem se učil za pochodu díky ostatním členům sboru a metodou pokus omyl.

Jaký jste kolega? Spolupracujete s kolegy, probíráte s nimi vaše hodiny?

Mám štěstí, že učím spíš na menším gymnáziu. Atmosféra toho prostoru je hodně přátelská. Všichni se známe, neustále se potkáváme, studenti, kolegyně, kolegové, kuchařky. To vás ovlivní. Jsem členem dvou předmětových komisí, společenských věd a českého jazyka. Tu druhou vedu. Jako kolegové se spolu neustále bavíme, někdy trochu formálněji, když si uděláme schůzky, někdy jenom tak u oběda. Probereme maturity, úvazky, naplánujeme cestu do divadla nebo besedu Michala Viewegha nebo Vladimíra Michálka, vyměníme si poznatky o nových ročníkových pracích.

Setkal jste se během vaší praxe s tzv. metodickými kabinety?

Myslím, že metodické kabinety nám tak nějak přirozeně fungují v předmětových komisích a chápu jejich význam a smysl. Mimochodem, nedávno se mí dva kolegové přihlásili do projektu SYPO, který by měl propojovat učitele v rámci regionů. Oba mají co předávat, jenom aby měli komu. Jedním z hlavních cílů měla být podpora začínajícím učitelům. Myslím, že vedení škol i instituce jako NIDV pro ně dělají, co mohou, přesto se ze začínajících učitelů stává ohrožený druh. Konkrétní příklad, za posledních patnáct let se na naší škole žádný absolvent s aprobací český jazyk – společenské vědy neobjevil, neřekl: „Chtěl bych u vás učit, máte místo?“ Přitom dvě mé kolegyně z komise jsou už v důchodovém věku. Jsou vynikající. Jenom se bojím okamžiku, až se začnou cítit unavené. Znám se s řadou učitelů se stejnou aprobací na jiných školách, mají stejný problém.

Účastníte se nějakých seminářů nebo jiných vzdělávacích akcí pro učitele? Jaký jste vy sám student?

Snad způsobný. Přicházím včas, dělám si poznámky, neruším. Hlavně to pro mě ale musí mít smysl. Učím, píšu, a když už na nějaký celodenní seminář vyrazím, musím být o něm přesvědčený. Počátkem roku jsem byl na současné světové literatuře. Mitchell, Murakami, Barnes, McEwan a hlavně spousta dalších. To bylo skvělé. Odcházel jsem ze školy, kde se to konalo, a rovnou jsem mířil do knihkupectví, abych se porozhlídnul po těch, kteří mi doteď unikali. Na podzim uvažuju o religionistice nebo filozofii. 

 

Petr Pýcha  

Petr Pýcha se narodil v roce 1972 v Mostě. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor český jazyk – společenské vědy, a filmovou vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Učí na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. S rodinou žije v Lomnici nad Popelkou.

Věnoval se hudební a literární publicistice, píše povídky, fejetony, divadelní a filmové scénáře. Jeho první divadelní hra Republiku za koně a fotbal byla oceněna na přehlídkách nezávislého a amatérského divadla. V roce 2005 obdržel Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava za hru Léto v Laponsku, jejímž spoluautorem byl Jaroslav Rudiš, Petrův spolužák ze základní školy a kamarád z dětství. Spolu s J. Rudišem napsal také další hry, Strange Love (nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenovaných českých her), Salcburský guláš a Lidojedi, které byly nastudované Českým rozhlasem. Kromě filmového scénáře k filmu Všechno bude napsal scénář k filmu Úhoři mají nabito.

 

Nadpis
Kategorie

Petr Pýcha (1972) letos získal Českého lva za scénář k filmu Všechno bude. Kromě toho, že je autorem divadelních, rozhlasových a filmových scénářů, zvoníkem nebo včelařem, je také učitelem na Gymnáziu Ivana Olbrachta v severočeských Semilech. Jaké byly jeho začátky ve škole a co si  myslí o každodenní spolupráci s kolegy ve škole?

Jak vzpomínáte na začátky praxe? Jaký jste byl začínající učitel?

Já si hlavně chtěl dělat věci po svém. Musel jsem se srovnat s tím, co se po mně chtělo po stránce administrativní a organizační, a pak už jsem si chtěl realizovat nápady, o kterých jsem si myslel, že by mohly děti bavit a hlavně je pro něco dostat. Na základce ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem začínal, jsem založil regionální seminář. Udělal jsem si k němu osnovy, přípravy. Učili jsme se o tomhle krkonošském městečku. Ve škole, venku na procházkách, v muzeu. To byly zážitkové hodiny i pro mě. Nebo jsme s páťáky týden co týden vyhlašovali výsledky básničkové hitparády, v rámci češtiny. Co kdo přes víkend napsal, přinesl, dalo se to dohromady a děti samy rozhodovaly o pořadí. A abych nemusel během hodin zvyšovat hlas nebo psát nějaké poznámky, udělal jsem si fotbalové karty, žlutou a červenou. Žlutá – napomenutí, červená – bleskové zkoušení. Děti to braly. Byly jsme malý učitelský sbor, jenom dva chlapi mezi samými kolegyněmi. Vedení bylo vlídné, téměř mateřské. Odborné znalosti jsem si přinesl z vysoké školy, vést administrativu jsem se učil za pochodu díky ostatním členům sboru a metodou pokus omyl.

Jaký jste kolega? Spolupracujete s kolegy, probíráte s nimi vaše hodiny?

Mám štěstí, že učím spíš na menším gymnáziu. Atmosféra toho prostoru je hodně přátelská. Všichni se známe, neustále se potkáváme, studenti, kolegyně, kolegové, kuchařky. To vás ovlivní. Jsem členem dvou předmětových komisí, společenských věd a českého jazyka. Tu druhou vedu. Jako kolegové se spolu neustále bavíme, někdy trochu formálněji, když si uděláme schůzky, někdy jenom tak u oběda. Probereme maturity, úvazky, naplánujeme cestu do divadla nebo besedu Michala Viewegha nebo Vladimíra Michálka, vyměníme si poznatky o nových ročníkových pracích.

Setkal jste se během vaší praxe s tzv. metodickými kabinety?

Myslím, že metodické kabinety nám tak nějak přirozeně fungují v předmětových komisích a chápu jejich význam a smysl. Mimochodem, nedávno se mí dva kolegové přihlásili do projektu SYPO, který by měl propojovat učitele v rámci regionů. Oba mají co předávat, jenom aby měli komu. Jedním z hlavních cílů měla být podpora začínajícím učitelům. Myslím, že vedení škol i instituce jako NIDV pro ně dělají, co mohou, přesto se ze začínajících učitelů stává ohrožený druh. Konkrétní příklad, za posledních patnáct let se na naší škole žádný absolvent s aprobací český jazyk – společenské vědy neobjevil, neřekl: „Chtěl bych u vás učit, máte místo?“ Přitom dvě mé kolegyně z komise jsou už v důchodovém věku. Jsou vynikající. Jenom se bojím okamžiku, až se začnou cítit unavené. Znám se s řadou učitelů se stejnou aprobací na jiných školách, mají stejný problém.

Účastníte se nějakých seminářů nebo jiných vzdělávacích akcí pro učitele? Jaký jste vy sám student?

Snad způsobný. Přicházím včas, dělám si poznámky, neruším. Hlavně to pro mě ale musí mít smysl. Učím, píšu, a když už na nějaký celodenní seminář vyrazím, musím být o něm přesvědčený. Počátkem roku jsem byl na současné světové literatuře. Mitchell, Murakami, Barnes, McEwan a hlavně spousta dalších. To bylo skvělé. Odcházel jsem ze školy, kde se to konalo, a rovnou jsem mířil do knihkupectví, abych se porozhlídnul po těch, kteří mi doteď unikali. Na podzim uvažuju o religionistice nebo filozofii. 

 

Petr Pýcha  

Petr Pýcha se narodil v roce 1972 v Mostě. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor český jazyk – společenské vědy, a filmovou vědu na Filozofické fakultě UK v Praze. Učí na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. S rodinou žije v Lomnici nad Popelkou.

Věnoval se hudební a literární publicistice, píše povídky, fejetony, divadelní a filmové scénáře. Jeho první divadelní hra Republiku za koně a fotbal byla oceněna na přehlídkách nezávislého a amatérského divadla. V roce 2005 obdržel Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu 3 – Vltava za hru Léto v Laponsku, jejímž spoluautorem byl Jaroslav Rudiš, Petrův spolužák ze základní školy a kamarád z dětství. Spolu s J. Rudišem napsal také další hry, Strange Love (nominována na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenovaných českých her), Salcburský guláš a Lidojedi, které byly nastudované Českým rozhlasem. Kromě filmového scénáře k filmu Všechno bude napsal scénář k filmu Úhoři mají nabito.

 

datum

Co pro vás představují metodické kabinety?

Metodické kabinety představují prostor pro setkávání učitelů stejných aprobací napříč školami i regiony. V  kabinetech bude docházet mimo jiné k seznamování se s novinkami v jednotlivých oborových didaktikách nebo ke sdílení zkušeností, tipů, osvědčených metod či inspirativních výukových materiálů.

Co učitelé získají zapojením do kabinetů?

Předpokládáme, že do metodických kabinetů se budou hlásit hlavně aktivní učitelé, které baví učit a kteří se chtějí dozvědět něco nového. Jejich motivací může být také to, že chtějí inspirovat ostatní a podělit se o své zkušenosti z praxe. Díky zapojení do metodických kabinetů budou tito učitelé aktivně působit v síti pedagogů stejné odborné kvalifikace. Budou se podílet na plánu rozvoje příslušné vzdělávací oblasti a její koncepci, a to na národní, krajské a oblastní úrovni. S kolegy z jiných škol budou moci sdílet příklady inspirativní praxe, získají odbornou profesní podporu, inspiraci, ověřené podklady a informace a budou moci dále prohlubovat svou odbornou kvalifikaci. Zjistí, jaké jsou nové trendy a  poznatky v  jejich aprobaci. Budou moci využívat široké nabídky studijních materiálů, e-learningů, webinářů, workshopů apod.

Kdo se již nyní může zapojit?

V současné době hledáme do krajských a oblastních metodických kabinetů aktivní učitele 1. a 2. stupně ZŠ a učitele středních škol s aprobací český jazyk, matematika nebo informatika.

Vy sám za sebou máte mnohaletou pedagogickou praxi, jak na ni vzpomínáte?

Jako učitel a později jako ředitel jsem působil na Střední odborné škole Josefa Sousedíka ve Vsetíně. Na odborných školách studenti dávají většinou přednost praktickým předmětům a tak jsem to jako učitel matematiky neměl zrovna jednoduché. Myslím, že je důležité studenty zaujmout, nastavit si jasná pravidla a být důsledný. Zároveň je potřeba být otevřený a přátelský. Ze zkušenosti vím, že studenty si nejlépe získáte, pokud s nimi budete jednat na rovinu.

Jak jste vy jako učitel využíval sdílení zkušeností, tipů a metod výuky? Zaujala by vás myšlenka metodických kabinetů?

Každý učitel, který se zajímá o svůj předmět, má přirozenou touhu se dál rozvíjet a posouvat. A jednou z nejběžnějších forem osobního a profesního rozvoje je podle mě vzájemná výměna zkušeností a postřehů s kolegy. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč obdobná forma kabinetů fungovala již dříve. Já jsem se například zúčastňoval pravidelných schůzek s dalšími matematiky z regionu. Tyto schůzky byli vždy velmi odborné, koncepční a hlavně podnětné. V současnosti je poptávka ze strany učitelů po sdílení zkušeností velká, proto jsem přesvědčený, že metodické kabinety mají smysl a budou mít úspěch. Myslím, že je důležité udělat z výměny zkušeností, která nyní probíhá spontánní, opět dlouhodobou a zejména systematickou činnost.

Mimochodem dříve byl běžný také institut uvádějícího učitele, který je spolu s institutem začínajícího učitele důležitou součástí projektu SYPO. Od své uvádějící učitelky, kterou byla Jana Kadulová, jsem získal velmi cenné rady a zkušenosti, které využívám dodnes.

Na co ze své praxe učitele nejraději vzpomínáte?

Velmi rád vzpomínám na to, jak studenti dychtili po praktických činnostech v odborném výcviku  na dílnách, restauracích a ve firmách, která je bavila. Navíc jsme měli štěstí na šikovné studenty, kteří dosáhli úspěchů i na oborových soutěžích. Největším zážitkem bylo pro mě i pro ně předávání dřevěných hraček a modelů vyrobených našimi studenty k vánocům  dětem z mateřské školy. Bylo nádherné vidět studenty, jakou mají radost, že se jejich výrobky dětem líbí. Rád potkávám bývalé studenty, kteří jsou dnes šťastní ve svém osobním i profesním životě, stále se věnují řemeslu a zároveň si rádi zavzpomínají na společné chvíle a zážitky na střední škole.

Josef Slovák


Mgr. Josef Slovák
vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, působil jako učitel a  ředitel ve Vsetíně, byl radním města Vsetína, zastupitelem Zlínského kraje a radním kraje s gescí pro oblast školství, mládeže a sportu. V projektu SYPO je zodpovědný za klíčovou aktivitu Kabinety, sídlí na pražském pracovišti.